Spoluvlastnictví je nástrojem ďábla – tímto právníci glosují časté spory mezi spoluvlastníky. V článku se zabývám nadužíváním věci spoluvlastníkem nad rámec jeho spoluvlastnického podílu. Kdy může druhý spoluvlastník (ostatní spoluvlastníci) žádat vydání bezdůvodného obohacení, a kdy náhradu za omezení spoluvlastnického práva? A jaké skutečnosti mohou být pro přiznání nároku klíčové?
Spoluvlastnický podíl vyjadřuje míru účasti spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví. Je to pomyslné vyjádření omezeného práva k celé věci a ke každé její části. Spoluvlastník není výlučné oprávněn ke svévolným dispozicím se společnou věcí nebo jejími reálnými částmi – proto je spoluvlastnický podíl „ideální“.
Spoluvlastnický podíl je zároveň věcí v právním smyslu. Jde o právo spoluvlastníka, které vzhledem k širokému pojetí věci v současné právní úpravě je samostatnou věcí, předmětem právních vztahů. A takto s ním lze disponovat; lze ho např. i zastavit, uspokojit z něj věřitele při výkonu rozhodnutí či exekuci, lze ho patrně i opustit.[1]
V praxi může nastat situace, kdy jeden ze spoluvlastníků užívá společnou věc nad rámec svého podílu. Dejme tomu, že jsou dva spoluvlastníci bytové jednotky. V bytě bydlí jeden z nich, druhý byt vůbec neužívá. První ze spoluvlastníků tomu druhému nic neplatí. Má druhý spoluvlastník právo na vydání bezdůvodného obohacení?[2]
Z judikatury víme, že „Užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu (zejména bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.)“[3] (pozn. dnes § 2991 o.z.). Stejně tak judikatura z nedávné doby uvádí, že „upravuje-li soud užívání společné věci s vyloučením jednoho účastníka z užívání konstitutivním rozhodnutím, nemůže v zásadě opomenout vydat rozhodnutí o peněžní náhradě, která bude poskytována až do zániku bezpodílového spoluvlastnictví“.[4]
Nadužívání věci na základě právního důvodu a bez právního důvodu
Je třeba rozlišovat dvě situace nadužívání věci spoluvlastníkem nad rámec jeho podílu.[5]
1) Dochází-li k nadužívání věci spoluvlastníkem bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků, bez dohody spoluvlastníků o způsobu užívání společné věci a bez rozhodnutí soudu, jde o „nedovolené nadužívání“. Pak druhému spoluvlastníkovi (ostatním spoluvlastníkům) vzniká proti nadužívajícímu spoluvlastníkovi právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. o.z.
2) Pokud některý ze zmíněných důvodů existuje, půjde o „dovolené nadužívání“. Dohoda spoluvlastníků, dle které fakticky užívá věc jen jeden (část) z nich, může přitom být i konkludentní.[6] Zkrácenému spoluvlastníkovi pak náleží náhrada za omezení jeho spoluvlastnického práva dle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a § 1117 ve spojení s § 1122 odst. 1 o.z.
Náhrada či vydání bezdůvodného obohacení, není to jedno? Nikoli. Třeba promlčecí lhůta u vydání bezdůvodného obohacení se promlčuje dle § 619, § 621 a § 638 o.z.[7] Naopak náhrada za „dovolené nadužívání“ se promlčuje v obecné lhůtě podle § 619 a 629 o.z.
Nedovolené nadužívání
Otázkami u nedovoleného nadužívání však může být 1) zda jeden ze spoluvlastníků skutečně užívá věc nad rámec svého podílu, a 2) zda je druhý spoluvlastník skutečně vyloučen z užívání věci.
Obecně totiž může nastat situace, že i když věc užívá (např. obývá) jen jeden spoluvlastník, druhý spoluvlastník má možnost tuto věc objektivně spoluužívat v rozsahu svého podílu. Takovou situací, kdy společnou věcí byla bytová jednotka, se nedávno zabýval Nejvyšší soud.[8] Spoluvlastník, který v jednotce fakticky bydlí, může totiž teoreticky užívat pouze její část, která výměrou, popřípadě kvalitou užívání koresponduje jeho podílu. Nejvyšší soud dospěl k názoru, že samotný fakt, že jeden spoluvlastník věc užívá, a druhý nikoli, nezakládá právo druhého spoluvlastníka na vydání bezdůvodného obohacení oproti tomu, kdo věc fakticky užívá. Je proto třeba zjistit, v jakém rozsahu spoluvlastník věc reálně užíval. V případě bytové jednotky nejenom co do výměry, ale i kvality obývaných prostor, se zřetelem na dispoziční uspořádání jednotky. [9]
Dále se zjišťuje, zda byly dány objektivní překážky (ať už technického rázu, či v podobě faktických poměrů vytvořených jedním ze spoluvlastníků), které druhému spoluvlastníkovi bránily v užívání jednotky v rozsahu odpovídajícímu jeho podílu.
Důkazní břemeno ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení za nedovolené nadužívání spoluvlastnického podílu
Pokud některý spoluvlastník hodlá uplatnit právo na vydání bezdůvodného obohacení, musí počítat s tím, že jej coby ochuzeného tíží důkazní břemeno ohledně
- rozsahu „nadužívání“ společné věci druhým spoluvlastníkem, a popř. i ohledně
- technického uspořádání společné věci nebo faktických poměrů vytvořených jedním ze spoluvlastníků (faktickým uživatelem věci), které ochuzenému spoluvlastníkovi neumožňují realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem.[10]
Závěr
Co tedy z nové judikatury Nejvyššího soudu vyplývá? Než se některý ze spoluvlastníků pustí do sporu o bezdůvodné obohacení či náhradu za nadužívání společné věci jejím spoluvlastníkem nad rámec jeho podílu, je třeba si postavit najisto základní otázky:
[1] REMEŠ, Jiří. § 1123 [Nakládání s podílem]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 3.
[2] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2024, č. j. 28 Cdo 1306/2024-300.
[3] Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněném pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod zn. R 17/2013 civ.
[4] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 398/2024.
[5] REMEŠ, Jiří. § 1117 [Právo spoluvlastníka a jeho omezení]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 5.
[6] Dohodou si mohou spoluvlastníci upravit práva k věci vyplývající ze spoluvlastnictví a spoluvlastník se tak může i vzdát svých práv.
[7] Subjektivní lhůta je tedy 3 roky ode dne, kdy se ochuzený dozvěděl o bezdůvodném obohacení a o osobě povinné k jeho vydání. Objektivní lhůta 10 let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo popř. 15 let bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně.
[8] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2024, č. j. 28 Cdo 1306/2024-300.
[9] Př. rozsudek ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2999/2012: Není dostačující pro závěr, zda některý ze spoluvlastníků užívá společnou nemovitou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu pouze užívání na základě výměry podlahových ploch, nejsou-li zohledněny další okolnosti případu, zejména kvalita částí nemovitostí užívaných tím kterým podílovým spoluvlastníkem.
[10] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2024, č. j. 28 Cdo 1306/2024-300.
