Zaniká zadržovací právo složením jistoty do advokátní úschovy?
Žalobce si nechal v servisu provést renovaci veterána. Když došlo na placení, vznikl mezi ním a servisem spor o cenu za renovaci. Servis k zajištění své pohledávky veterána zadržel (uplatnil zadržovací právo). Žalobce chtěl vozidlo zpět, proto složil spornou částku do úschovy advokátovi. Dle podmínek úschovy měl advokát vyplatit obnos servisu, jakmile by soud v probíhajícím řízení přiznal servisu spornou částku. Úschovní smlouva byla uzavřená jen mezi žalobcem a advokátem; servis k ní nepřistoupil ani jistotu neakceptoval. A odmítl vydat veterána.
Vyvstaly otázky: Lze dosáhnout zániku zadržovacího práva složením dostatečné jistoty do advokátní úschovy? A je nutná akceptace složené jistoty ze strany věřitele?
Podle § 1399 písm. d) občanského zákoníku zaniká zadržovací právo, poskytne-li dlužník věřiteli dostatečnou jistotu. O akceptaci občanský zákoník nehovoří. Naopak za předchozí právní úpravy (starý občanský zákoník, zák. č. 40/1964 Sb.) platilo, že zadržovací právo zaniká i tehdy, jestliže dlužník poskytne oprávněné osobě „s jejím souhlasem“ jinou jistotu.
Nejvyšší soud připustil, že advokátní úschova může mít jak funkci uhrazovací, tak zajišťovací. Jejím prostřednictvím tedy lze poskytnout dostatečnou jistotu. Ale k tomu, aby zaniklo zadržovací právo, musí jistotu akceptovat věřitel. Tedy stejně jako za předchozí právní úpravy (§ 180 odst. 2 starého občanského zákoníku), byť současný zákon nově souhlas věřitele výslovně nevyžaduje.
Samotné poskytnutí jistoty dlužníkem je toliko ofertou, bez akceptace nevyvolává právní účinky. Nejvyšší soud argumentoval především konstrukcí zajišťovacích institutů: zajištění vzniká typicky dohodou (ručení, zástavní právo, zajišťovací převod práva). Akceptace však lze učinit i ústně či konkludentně, nestanoví-li zákon výslovně písemnou formu.
Názory akademiků, co se týče potřeby akceptace věřitelem, se různí.
(dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2976/2023)