Ve sporech mezi pacientem a lékařem o náhradu újmy často chybí důkazy. To má obecně negativní důsledky pro pacienta – žalobce: zjednodušeně řečeno, neprokáže-li žalobce tvrzení v žalobě, soud žalobu zamítne. Jak je to ovšem v případě, kdy důkazní nouzi zapříčiní lékař?
Pacient podstoupil v nemocnici operaci. Po operaci mu zůstal v těle tampon. Po zákroku trpěl bolestmi a komplikacemi. Následovala tedy druhá operace, při níž doktoři mj. zapomenutý tampon našli a vyjmuli. A vyhodili ho (ten tampon). Pacient zažaloval nemocnici a chtěl náhradu za bolest vytrpěnou v mezidobí. Jenže nemohl prokázat příčinnou souvislost mezi pochybením (zapomenutím tamponu v těle) a svým utrpením, aniž by byl znám materiál ani velikost tamponu – kterého se lékaři při druhé operaci zbavili.
Jak se s tím vypořádal německý Nejvyšší spolkový soud (BGH)? Když lékaři při druhé operaci našli v těle pacienta zapomenutý tampon, mělo jim být jasné, že pacient by mohl zažalovat nemocnici o náhradu újmy. A že vlastnosti toho tamponu by mohly být v litigaci podstatné. Proto měli tampon zachovat, nebo aspoň zdokumentovat. Pokud se tedy onoho nešťastného tamponu zbavili, pak jde případná důkazní nouze (ohledně vlastností tamponu) k tíži nemocnice.
V České republice se soudy zabývaly podobným případem, o kterém jsme psali zde. Podobným – ne stejným. Tentokrát lékař nevedl zdravotnickou dokumentaci tak, aby z ní byl patrný jeho postup při vyšetření. Ze zdravotnické dokumentace proto nešlo zjistit, zda postupoval de lege artis, nebo pochybil. Namísto závěru o neprokázání protiprávního jednání v takovém je v takovém případě namístě, aby soud zvážil možnost obrácení důkazního břemene ohledně skutečnosti, zda lékař jednal protiprávně. Jinými slovy, soud může v takovém případě (jako krajní možnost) předpokládat, že lékař jednal protiprávně. A to právě proto, že lékař porušil povinnost důsledně vést zdravotnickou dokumentaci a tím zapříčinil důkazní nouzi pacienta v následném řízení.
Na rozdíl od českého judikátu, v německém případě lékaři neporušili žádnou zákonnou povinnost – zákon jim totiž neukládá uchovávat krvavé tampony vyjmuté z těla pacienta (naopak by to zřejmě bylo nehygienické). Je tedy otázkou, zda by české soudy postupovaly v podobném případě tak jako BGH.
(dle rozhodnutí německého Nejvyššího soudu – BGH ze dne 16.04.1955, sp. zn. VI ZR 72/54)
